
Pluto ve Vodnáři, díl druhý? Třetí? To je fuk. Dnes se chci podívat na historickou paralelu. Pluto je planetou transpersonální. Takže bez ohledu na to, koho se dotkne a jak mu změní život, v obecné rovině mění svým působením život nám všem. Transformuje celospolečenské uspořádání – plošně, z hloubky, pomalu a neustále. Transformuje systém, v němž žijeme, známe jeho parametry, lépe či hůře umíme žít podle jeho pravidel. Vzhledem k délce oběžné doby Pluta kolem Slunce – jeden cyklus mu trvá 248 let – se jeho výskyt v daném znamení opakuje po staletích. A opravdu netušíme, co nám přinese tentokrát.
Bylo by krásné uvěřit vizi o věku Vodnáře jako o čase probuzení, osvícení, propojení a spolupráci lidstva. A možná toho lidstvo dosáhne. Jen, vtírá se myšlenka, že Pluto přináší své evoluční změny podle určitého typického vzorce. Protože na volání o nutnosti proměny často neslyšíme, vzdát se toho, co se přežilo, ale jsme na to zvyklí, často nechceme a neumíme, Pluto volí speciální techniku, která nás – chtě nechtě – ze starého a nefunkčního modelu vypáčí. Nejprve vyhrotí stávající situaci do extrému. Když už nevíme, kudy kam, a sami vidíme, že naše cesta končí ve slepé uličce zdí, ke zdi nás přitiskne a zesílí tlak. Tlačí tak intenzivně a tak dlouho, dokud náš odpor nepovolí. Dokud to nevzdáme, nekapitulujeme.
Trefná poznámka na toto téma zazněla v komentářích k minulému postu: „Pokud se vás Pluto dotýká osobně, na svobodnou vůli můžete zapomenout.“ Teprve poté, co odevzdáme vše, dostaneme svobodu znovu od nuly začít v novém. Metafora se zrozením je znovu ve hře. Stejně tak přirovnání ke smrti. Rodíme se nazí a bezbranní. A nic z toho, co jsme v tomto světě získali a vybudovali, si s sebou do hrobu nevezmeme.
Tak tedy. Zpátky do minulosti a pojďme se podívat na ztráty a zisky v letech, kdy Pluto procházelo znamením Vodnáře naposledy. Jsou to roky 1778–1798. Mým zdrojem je wikipedie. A jak už to tak bývá, záznamy mluví o přínosech té doby. O výsledcích procesů, jež Pluto vyvolalo. Před každým ze zmíněných výsledků si však lze představit kritickou, vypjatou, patovou situaci vrcholné frustrace a tenze, která v určitém okamžiku pod tlakem praskne a uvolní evoluční proud, jež smete přežité a vytvoří prostor pro nové. Dnes, s odstupem několika staletí, jasně vidíme nutnost tehdejšího průlomu a profitujeme z jeho výsledků. Zkusme se vcítit do tehdejší situace, ať už v jakékoliv roli. A možná nás napadnou paralely s událostmi, jež se rozehrávají a jež vnímáme ve vzduchu dnes…
Běží Americká válka za nezávislost.
V celém uvažovaném období průběžně dochází:
To vše samozřejmě na pozadí spousty válek, ale i povstání a revolucí, jež v tomto období specificky často končí vyhlášením republiky.
Tak jo. Myšlenky mi víří hlavou a je jich tolik, že nevím, kde začít, a kde bych skončila… Co napadá vás? Diskuse je volná…