Nepotřebuju tak úplně konzultaci, nemohla byste se na mě jen mrknout?
Pokaždé, když zaslechnu tuhle větu, rozbuší se mi srdce a začíná krutý vnitřní boj. Jsem Monika Gellerová, co prostě musí každému udělat radost. Ve chvíli, kdy napíšu „Sorry, ale prosím, objednejte se na konzultaci“, si připadám jako jako kráva, co si hraje na nepostradatelnou, nechá se doprošovat a za všechno chce zaplatit. Jenže ještě víc si připadám jako kráva, když pod tlakem té první krávy stojím u kuchyňské linky a vypisuju do Messengeru elaboráty na téma rozvody / přijímačky / zaměstnání snů / nový dům / plastická operace očních víček. Ono to totiž krátce či snad dokonce jedním slovem pojmout nelze. Aspoň já to neumím. V tomhle vesmíru totiž fungují věci provázaně, v kontextu a všechno souvisí se vším. Nehodlám na sebe brát zodpovědnost za něčí životní rozhodnutí, a proto neodpovím ano / ne / rozveďte se / vdejte. Půlhodina sem, půlhodina tam.
Takže píšu a píšu a u toho se vnitřně sžírám. Protože investuju svou energii, kam nemám, a ten čas mi bude chybět. Nicméně. Moc ráda se s vámi na vaše životní téma podívám a promluvíme si, o čemkoli bude potřeba. Mě to baví. Jen prosím, objednejte se na konzultaci. K tomu je ten čas určený.
